Zpět na původní článek na webu

Oslava farního patrona sv. Mikuláše 2010

Autor: P. Oldřich Chocholáč <deblin(at)centrum.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 04. 12. 2010

Srdečně zveme na oslavu hlavního patrona deblínské farnosti sv. Mikuláše, biskupa

v neděli 5. prosince 2010 v 11 hodin při poutní mši svaté ve farním kostele v Deblíně.

Poutním kazatelem bude náš farní vikář P. Josef Šindar.

Po bohoslužbě všechny zveme na společný oběd na faře a promítání dokumentu
z letošní farní pouti do Bari.



Mikuláš (z řeckého Nikolaos = vítěz nad národy) se narodil kolem r. 280 v městě Patary, na jihozápadním pobřeží Malé Asie. Jeho strýc, patarský biskup Mikuláš, jej brzy vysvětil na kněze. Po smrti rodičů rozdal mladík své jmění chudým. Když jel jeho strýc na pouť do Palestiny, svěřil vedení diecéze Mikulášovi.

Mládencova ruka byla otevřená pro potřebné. Ve městě žil muž, velký boháč, který zchudl. Měl tři dcery. Protože už neměli co jíst, rozhodl se, že ze svých dcer udělá nevěstky. Když se to Mikuláš dozvěděl, zabalil do kusu látky velké množství zlata a hodil je v noci do oken domu, kde muž bydlel. Ten je ráno našel, vzdal Bohu díky a vystrojil svatbu své nejstarší dceři. Nedlouho nato Mikuláš opakoval svůj čin. Muž vzal zlato a rozhodl se, že bude dávat pozor na to, kdo mu pomáhá. Za několik dní vhodil Mikuláš opět do jeho domu zlato. Tu obdarovaný vyběhl, padl světci k nohám a děkoval mu. Mikuláš mu nařídil, aby o tom nikomu neříkal.

Po strýcově návratu se i Mikuláš rozhodl putovat do Svaté země. Během cesty po moři utišil bouři a vzkřísil námořníka, který spadl z vrcholu stěžně. Pak se rozhodl vstoupit do kláštera nedaleko Patar. Když se jednou modlil, uslyšel hlas, který mu nařizoval, aby klášter opustil a vrátil se do světa. Mikuláš poslechl, ale protože se chtěl vyhnout světské slávě, nevrátil se do Patar, ale odešel do města Myr, které bylo metropolí celé licijské oblasti. Zde žil jako poslední ubožák.

V Myrách se právě konala volba arcibiskupa. Protože se voliči nemohli shodnout na kandidátovi, rozhodl po modlitbě nejstarší biskup, že arcibiskupem bude zvolen ten, kdo příštího dne vstoupí jako první do chrámu. A tak se biskupové ukryli a čekali. Brzy po půlnoci přišel Mikuláš, aby se v chrámě modlil. Schovaní vystoupili z úkrytů a oznámili světci svou volbu. Ten se vzpíral, ale nakonec souhlasil.

I jako biskup zůstával milosrdným a pokorným. Jeho dveře byly vždy otevřeny pro chudé.

Za Diokleciánova pronásledování byl Mikuláš uvržen do žaláře, kde povzbuzoval zajaté křesťany. Když Konstantin Velký daroval Církvi svobodu, byl světec propuštěn a vrátil se ke svému stádu. V úřadě ničil pohanská obětiště a vyháněl démony.

Na prvním církevním koncilu v Nicei (r. 325) hájil Mikuláš božství Kristovo proti Áriovu bludu. Na koncilu se tak rozohnil, že uhodil Ária do tváře. Za to jej přítomní biskupové zbavili církevní hodnosti. Jakmile to však učinili, uviděli stát po světcově pravici Krista s knihou evangelií a po levici Bohorodičku s omoforem. Tu se zalekli a vrátili mu jeho funkci.

Ještě za světcova života jej Bůh oslavil mnohými zázraky.

Jednou se rozšířil v jeho diecézi velký hlad. Tu se světec zjevil ve snu jednomu italskému kupci, který vezl na lodi pšenici, a nařídil mu, aby loď otočil k Myrám. Když muž procitl ze sna, našel v ruce tři zlaté mince, které mu tam Mikuláš vložil jako zálohu. Kupec světce poslechl a obilí v Myrách prodal.

Když nastalo ve Frýgii povstání, poslal tam císař své tři vévody s vojskem, aby vzpouru potlačili. Pro nepřízeň počasí zakotvily lodi u města Plakomata, nedaleko Myr. Protože vojáci ve městě loupili, přišel tam Mikuláš, aby utišil nepokoje. Pozval vévody na hostinu a zajistil nápravu škod. Ve městě jej zastihl vzkaz, že v jeho nepřítomnosti nařídil myrský konzul popravit tři nevinné muže. Biskup vzal vévody s sebou a spěchal zpět. Když přišel na místo, kde měli být muži popraveni, nalezl je klečící na kolenou a kat už zvedal meč, aby jim usekl hlavy. Mikuláš nebojácně přistoupil ke katovi, vyrval mu meč z ruky, nevinné rozvázal a beze škody je odvedl s sebou. Pak pospíšil ke konzulovu paláci a násilím dal otevřít bránu. Konzul hned přiběhl a pozdravil jej. Mikuláš mu na pozdrav neodpověděl a ihned jej začal za jeho zločin kárat. Odpustil mu až tehdy, když vévoda svého činu litoval. Císařovi vyslanci pak pokračovali v cestě a ve Frýgii povstání potlačili.

Když se vrátili, někteří lidé jim záviděli úspěch a přiměli prosbami a penězi císařského prefekta, aby je u císaře obvinil, že jej chtějí svrhnout z trůnu. Císař se rozhněval, a aniž vévody vyslechl, dal je uvrhnout do vězení. Na další naléhání prefekta pak nařídil, že mají být dalšího dne sťati. Zajatci se to od stráží dozvěděli a dali se do pláče. Tu si jeden z nich vzpomněl, jak sv. Mikuláš zachránil tři nevinné, a vyzval ostatní, aby prosili biskupa o pomoc. V noci se Mikuláš zjevil ve snu císaři a soudci Ablabiovi a hrozil jim velkými tresty, jestliže zajatce nepropustí. Ráno se císař dozvěděl, že i Ablabius měl stejný sen. Proto si dal odsouzence zavolat. Ptal se jich, jakými kouzly způsobili, že on i soudce měli stejný sen. Vévodové se divili a prohlásili, že čarovat neumějí. Nato se jich císař ptal na Mikuláše. Tu mužové pochopili, co se stalo, a vyprávěli císaři o jeho životě. Nato je císař osvobodil a poslal do Myr s prosbou, aby se za něj biskup modlil.

Jednou se dostala do bouřky loď, na které jeli poutníci z Egypta do licijské oblasti. Plachty byly vichrem strhány, koráb se zmítal ve vlnách a všichni se již loučili se svým životem. Tu si někdo vzpomněl na Mikuláše a začali jej v modlitbách vzývat. Najednou se světec objevil před nimi a řekl: „Volali jste mě. Hle, přišel jsem vám na pomoc, nebojte se.“ Uchopil kormidlo a v té chvíli bouře přestala. Loď pak hnal příznivý vítr přímo k Myrám. Když poutníci navštívili biskupa, ten je napomenul, aby se starali o svůj duchovní život, neboť u každého viděl těžké hříchy.

Sv. Mikuláš zemřel ve vysokém stáří kolem r. 350 v Myrách. Na jeho pohřeb se sešlo mnoho biskupů. Nad jeho hrobem se dělo mnoho zázraků a z jeho těla vytékalo (a dodnes vytéká) vonné myro. Mnoho lidí si bralo myro s sebou a bylo jím uzdraveno.

Jeden boháč měl na přímluvu sv. Mikuláše syna, kterého nazval Adeodatus. Jako dík postavil ve svém domě světci kapli a každý rok slavil jeho svátek. To místo leželo v sousedství země Aragenů. Jednou byl Adeodatus Arageny zajat a odevzdán jejich králi, aby mu sloužil. Když jeho otec slavil následujícího roku svátek sv. Mikuláše, stál jeho syn před aragenským králem, držel drahocenný pohár a začal vzdychat. Král z něj vynutil hrozbami přiznání, že myslí na domov a oslavu svátku sv. Mikuláše. Pak mu řekl výsměšně: „Ať dělá ten tvůj Mikuláš, co chce, ty tu zůstaneš s námi.“ Okamžitě se strhl silný vítr, který otřásl celým palácem, chlapce zvedl a přenesl ho před vchod chrámu, kde jeho rodiče slavili svátek.

R. 1034 obsadili mohamedáni Myry. r. 1087 ukořistila výprava z jihoitalského města Bari světcovy ostatky a převezla je do svého města. Tam byly 9.5.1087 uloženy v chrámě sv. Jana Křtitele a později přeneseny do nově vybudovaného chrámu, zasvěceného sv. Mikuláši.


(www.acizek.nfo.sk)