5. neděle postní 2020 A
Papež František měl v pátek mimořádné požehnání Urbi et Orbi. V jeho meditaci mě zaujaly tyto myšlenky. Říká: V tomto našem světě jsme se hnali vpřed plnou rychlostí a měli dojem, že jsme mocní a schopní všeho. Chtiví zisku jsme se nechali pohltit věcmi a strhnout spěchem. Nezastavili jsme se na tvoje volání, neprocitli jsme tváří v tvář nespravedlnostem, neslyšeli jsme křik chudých i naší těžce nemocné planety. Vyzývavě jsme pokračovali a mysleli si, že budeme v nemocném světě navždy zdrávi. Nyní, když jsme na rozbouřeném moři, tě prosíme: ?Probuď se, Pane!?
Teď udělám odbočku. Podobně volá i Marta v dnešním evangeliu: ?Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.? Jen skutečná důvěra v Ježíše a v Otce nás může převést přes všechny těžké okamžiky našeho života, kterým v životě nerozumíme. Všichni známe ty situace, kdy máme pocit, že Pán není přítomen, a my máme touhu volat: ?Kde jsi, Pane? Proč jsi nepřišel?? Od Ježíše se učíme důvěře, v níž se modlí k Otci: ?Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem věděl, že mě vždycky vyslyšíš.? Kéž bychom i my jednou dokázali říci: ?Pane Ježíši, já vím, že jsi se mnou a že v tobě má smysl všechno, co prožívám.? Víme, že on je s námi, i když se nám někdy zdá, že je vzdálen.
Papež František pokračuje. Pán Ježíš říká učedníkům na rozbouřeném moři: ?Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?? Pane, obracíš se k nám výzvou k víře. Výzvou, v níž nejde ani tak o to věřit, že Ty existuješ, nýbrž jít za Tebou a důvěřovat Ti. V této postní době zní tvoje naléhavá výzva: ?Změňte svoje smyšlení a obraťe se ke mně celým svým srdcem.? Voláš nás, abychom se chopili tohoto času zkoušky jako času volby. Není to čas tvého soudu, ale našeho soudu: čas vybrat si mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí, oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to čas k opětovnému usměrnění běhu života.
?Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?? Počátkem víry je uznání, že potřebujeme spásu. Nejsme soběstační, sami se utopíme na loďce svých životů. Odevzdejme Ježíši svoje obavy, aby je přemohl. Pak jako učedníci zakusíme, že s Ním na palubě neztroskotáme. Vždyť v tom je Boží moc, že obrací v dobro všechno, co se stane. On vnáší klid do našich bouří, protože s Bohem život nikdy neumírá.
Vraťme se ještě k dnešnímu evangeliu. Ježíš plakal nad hrobem svého přítele Lazara. Vidíme z toho, že Ježíš byl nejen Božím Synem, ale i opravdovým člověkem, který prožíval radost i smutek stejně jako my. Potom se Ježíš obrátil v modlitbě k nebeskému Otci a zavolal směrem k hrobu: ?Lazare, pojď ven!? A mrtvý, který byl v hrobě už čtvrtý den, vyšel ven. Na rukou a na nohou měl pruhy plátna. Jak se asi radovaly Lazarovy sestry Marie a Marta! Na Lazarově vzkříšení Ježíš ukazuje, že Bůh jednou setře všechny lidské slzy z očí. Pán Ježíš řekl: ?Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.? A potvrdil to svým zmrtvýchvstáním. My už víme, že náš život smrtí neskončí a spolu s Kristem vstaneme k věčnému životu. To je opravdu radostná zpráva pro každého z nás.
Ježíš kudy chodil, tudy tišil bolest a utrpení. I my bychom měli být stále připraveni a ochotní pomoci každému, kdy má nějaké trápení nebo bolest. Vždyť jsme Ježíšovi následovníci. Udělejme třeba jen někomu radost, kdo je smutný. Jak můžeme ve stavu nouze pečovat o své bližní? Můžeme se za ně modlit nebo jim konkrétně pomoci. Tak ještě pár citátů. Svatý Jan Maria Vianney napsal: ?Člověk má krásné poslání: modlit se a milovat. V tom je štěstí člověka na zemi.? Tento světec také řekl o modlitbě tato slova: ?Modlitba je předchuť nebe, proudění ráje. Nikdy nás nenechá bez lahodnosti. Je medem, který sestupuje do duše a osladí vše.? Svatá Faustyna Kowalská píše ve svém deníku: ?Pro mé srdce je tak lahodné s Tebou rozmlouvat. V Tobě nacházím všechno, po čem mé srdce může zatoužit. Tvé světlo osvěcuje mého ducha a činí jej schopným Tě stále hlouběji poznávat.?
Jedním z nejkrásnějších plodů modlitby je růst naší lásky k bližnímu. Je-li naše modlitba opravdová, přibližuje nás Bohu, sjednocuje nás s ním a my vnímáme a sdílíme jeho nekonečnou lásku, kterou chová k lidem. Modlitba rozšiřuje srdce a činí je něžnými. Kde modlitba chybí, tam se naopak srdce zatvrzují a láska ochlazuje. Co říká o lásce k bližnímu svatý Jan od Kříže: ?Je zjevnou pravdou, že soucit s bližními roste, čím víc se duše spojuje s Bohem láskou. Neboť čím víc duše miluje, tím víc touží, aby Bůh sám byl všemi milován a ctěn. A čím víc po tom touží, tím víc o to usiluje v modlitbě. A horlivost a síla jeho lásky jsou tak veliké, že tito lidé se nemohou omezit jen na vlastní zisk a spokojit se s ním. Naopak, připadá jim málo dojít do nebe sami, a tak se snaží svými touhami a znamenitou pílí přivést s sebou do nebe mnoho dalších. To se v nich rodí z velké lásky, kterou mají k Bohu, a jde o plod a účinek dokonalé modlitby a kontemplace.?
Svatá Terezie z Lisieux napsala: ?Pocítila jsem, že do mého srdce vstoupila láska k bližním, potřeba zapomínat na sebe a dělat radost jiným, a od té doby jsem byla šťastná!? Na závěr ještě jeden citát papeže Františka, který říká: ?Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech. Modlitba a tichá služba jsou naše vítězné zbraně.? Kéž se tak stane!