Zpět na původní článek na webu

4. neděle velikonoční - kázání otce Petra

Autor: P. Petr Papoušek <farnostdeblin(at)centrum.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 02. 05. 2020



4. neděle velikonoční 2020 A

Jan 10, 1-10

Čtvrtá neděle velikonoční, kterou dnes slavíme, se nazývá neděle Dobrého pastýře. Tento den se modlíme za nová povolání ke kněžství a k řeholnímu životu. V prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli: Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí. To jsou krásná slova. Možná bychom chtěli, aby se tak stalo i v dnešní době. Byli pokřtěni ti, kdo přijali Pána Ježíše do svého života. Kdo ho přijali jako svého Pána, Mesiáše, Spasitele, Vykupitele, jako dobrého pastýře, který se o nás stará., zná nás a volá nás jménem. Přijali ho jako toho, který přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti.

I když budeme prožívat život s Ježíšem, nečekejme procházku růžovou zahradou. Ježíš nám neslibuje ráj na zemi. Právě naopak. V druhém čtení jsme slyšeli, jak nám svatý Petr říká: Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. Máme nést svůj kříž s trpícím Kristem. Po tmě vychází světlo. Po utrpení Velké pátku přijde radost ze vzkříšení. Bez kříže to v našem životě nejde. Jen tak můžeme dosáhnout světla věčného života a slávy vzkříšení.

Vraťme se ještě k postavě dobrého pastýře. Dobrý pastýř je ten, který zná své ovce a volá je jménem, má k nim osobní vztah a jde před nimi. Ony ho následují, protože znají jeho hlas a důvěřují mu. K tomu vám povím příběh. Jeden turista pozoroval v Izraeli tři pastýře, jak pasou společně svá stáda. Ovce byly pomíchány. Pastýři se rozhodli zavést ovce ke studni. První vzal do ruky hůl a zavolal své ovce. A ovce, které mu patřily, šly za ním. Totéž udělal druhý a třetí pastýř. Turista se udiveně zeptal posledního z pastýřů, zda by ovce šly i za ním. On zakroutil hlavou a dodal: Jen to zkuste! Turista si oblékl jeho plášť, na hlavu si dal jeho turban a do ruky si vzal jeho hůl. Pak zavolal stejné slůvko jako pastýř. Ovce na něj hleděly s údivem, ale žádná se nepohnula. Copak nikdy nepůjdou za cizím? Zeptal se turista. Za cizím hlasem jde jen ta ovce, která je nemocná? Zněla odpověď.

Pán Ježíš nás volá jménem, ví o nás všechno, zná nás lépe než my sami sebe. On nás chrání, shání pro nás zelené pastviny, vodí nás k vodám, kde si můžeme odpočinout, občerstvuje naši duši. To znamená, že nám dává život. Vstoupit do důvěrného vztahu s ním znamená obstát ve všech složitostech tohoto světa. Ježíš nás zná a volá nás jménem, ale my ho budeme slyšet jenom tehdy, když se k němu budeme denně obracet a zvát ho do svého života, když se jím necháme chránit a vést.

Ježíš po nás nikdy nechce něco, co sám nedělá. Vždyť on nám prošlapal cestu z egyptského zajetí. Na té cestě ke svobodě za nás položil život, abychom my mohli žít. Paradoxně ten, který se nazývá pastýřem, je také obětovaným beránkem. On je ten Beránek Boží, který snímá hříchy světa, který vzal na sebe uděl každého z nás a položil za nás život. Nabídl svůj život, prolil svou krev, abychom my měli život v hojnosti. Záleží na každém z nás, koho si necháme mluvit do života, koho přijmeme jako autoritu. Máme možnost zvolit si pastýře života, nebo pastýře smrti. Jedno je však jisté. Ježíš je jedinou autoritou, která nás vede ke svobodě, do míst, kde se nachází Boží pastva, pokrm pro duši i tělo, hojnost Božího života.

Ježíš je dveřmi, kterými se vchází do života. Je zajímavé, že stejný výraz, který zde Ježíš použil pro dveře, označoval také vstupní prostor chrámu, kde se shromažďoval Boží lid. Jen skrze Krista máme spolehlivý přístup k Otci. Kdo má Krista jako své dveře, kdo ke všemu ve světě přistupuje ve světle evangelia, ten nikdy nezemře hladem. Neustále bude sycen Boží přítomností, dobrotou, láskou a pokojem.