Zpět na původní článek na webu

Kázání 6. neděle v mezidobí

Autor: P. Petr Papoušek <farnostdeblin(at)centrum.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 13. 02. 2021



6. neděle v mezidobí 2020 B

Mak 1,40 - 45

Už rok zažíváme pandemii, kterou nikdo, kdo žije na tomto světě, nepamatuje. Každý má na současnou situaci jiný názor. Nedávno jsem slyšel rozhovor s muzikantem Jiřím Pavlicou, který říkal, že by nás tato doba mohla proměnit. Před kovidem jsme si užívali života a nedokázali si představit, že bychom něco nemohli, že bychom byli nějak omezení. Někteří lidé žili více pro sebe než pro druhé. Křesťanství nás učí, že máme žít nejen pro sebe, ale především pro Boha a pro druhé. Jen tak budeme šťastni. Svatý Pavel nám to dnes připomíná: Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy. Svatý František Salezský napsal: Dočasný život nám byl dán pouze pro to, abychom dosáhli života věčného. Jaké je to neštěstí pro většinu lidí, kteří na to nemyslí. Pamatujme, že šťastný je ten, kdo udělá šťastným druhého. Abychom byli opravdu vnitřně šťastni, musíme mít také čisté srdce. Nemít na duši žádný těžký hřích. Dnes jsme slyšeli v 1. čtení i v evangeliu o malomocenství, které je symbolem hříchu. Tak se nad tím zamysleme.

Všichni nyní v době pandemie nosíme roušku. Dokonce už nebude stačit rouška doma ušitá, ale musíme nosit zdravotní jednorázovou roušku nebo respirátor. K čemu rouška slouží? Když nosíme roušku, ochraňujeme ty druhé, abychom je nenakazili, kdybychom byli nemocní. Kromě roušky je potřeba také dodržovat rozestupy mezi lidmi a jiná hygienická pravidla, aby se nemoc nešířila z jednoho člověka na druhého. Malomocenství tehdy také patřilo mezi nejobávanější nemoci. Nemoc začínala oteklinami a končila úplným odpadáváním částí masa z těla. Byla považována za nakažlivou. Malomocní museli nejenom nést trápení spojené s nemocí, ale také byli vyřazeni ze společnosti. Museli opustit svou rodinu i obec a nesměli se k nikomu přiblížit. Malomocenství tehdy lidé považovali za trest za velké hříchy a bylo nevyléčitelné. Malomocného člověka nechtěl nikdo potkat, všichni jím opovrhovali, štítili se ho a báli.

Malomocenství bylo jedno z největších neštěstí, které mohlo člověka potkat, protože malomocný byl takzvaně zaživa mrtvý, rituálně nečistý, vzdálený od rodiny, od společnosti, od náboženského života, bez vztahů, bez domova. Pobýval na pustých místech s lidmi stejně postiženými. Proto uzdravení malomocného bylo něco jako vzkříšení mrtvého a každý věděl, že to může udělat jenom člověk velmi blízký Bohu, prorok nebo Mesiáš, až přijde, protože se tak může stát jenom skrze Boží moc. Malomocný tím, že přiběhl ke Kristu, poklekl před ním a prosil ho o očištění, vlastně uznává, že je to Boží muž, skrze něhož se projevuje Boží moc. Vyznává svou víru v Ježíše, touží po uzdravení a ví, že to Ježíš může udělat, ale neví, jestli chce. To je zvláštní. Ještě nezná Ježíšovo srdce. I my dnes často můžeme pochybovat o Boží dobrotě nebo o tom, jestli nás Pán může uzdravit. Ježíš nás chce uzdravit fyzicky, duševně i duchovně, ovšem způsobem, který je k dobru nám i všem ostatním.

Uzdravení se děje z Ježíšova soucitu. Jeho soucit není jenom lítost nad postižením tohoto člověka, ale je to ztotožnění se s jeho životním údělem. Je to aktivní soucit, který ho spojuje a ztotožňuje s malomocným do té míry, že na sebe bere všechno těžké a bolavé z jeho života. A také i ze života každého z nás. Písmo svaté nás učí, že Pán Ježíš vzal na sebe naše hříchy, naše nemoci a nakonec i důsledky našich hříchů, naši smrt, naše bolesti i slabosti. Pán Ježíš na sebe bere všechno to, co nás od něho vzdaluje, a zachraňuje nás tím, že to přijímá jako svůj úděl. Pro neposlušnost malomocného a každého z nás se stal poslušným až k smrti. Pán Ježíš je tady pro všechny a zvlášť si všímá těch nejposlednějších. V tom ho máme následovat i my. Papež František nám to často připomíná, že nemáme nikým opovrhovat, ale s láskou přijímat všechny lidi. Zvláště ty, kteří jsou na okraji společnosti.