Vzpomínání kamene a písku
(na text Janova evangelia 8, 1 - 11)
Pražilo do mě slunce, už tak dlouho nepadla krůpěj deště. Jen po mně občas přejel nějaký vůz, někdo ve spěchu o mne zakopl a zanadával nebo mě kopl na okraj cesty, kde nyní ležím. Kámen - obyčejný kámen.
Ale pak se stalo něco zvláštního. pamatuji si to velmi dobře. Seběhl se dav, byl křik. Někdo mě zvedl a svíral v hrubých dlaních, byly velké a horké, staré a upracované. Když mě zvedl do výšky nad hlavu, uviděl sem vše tak trochu z nadhledu. Skupinu rozzlobených lidí, mezi nimi ženu a .... ano, konečně jsem ho viděl, Ježíš. Ale všichni na něj doráží, hádají se o život té ženy uprostřed. Ženy, která prý žila zlý život, prodávala své tělo a sváděla k hříchu druhé.
Zabořil sem se hlouběji do starcovy dlaně - a začal rozeznávat skrze ně jeho skutky, jeho zaťaté dlaně proti jeho sourozencům, neústupnost a tvrdost vůči jeho manželce, rány, které padaly na hlavu těch kolem. A přitom se cítil jako poslední spravedlivý. jak může tento stařec zvedat mne, kámen, proti druhým, když ve svém životě udělal tolik zla? Kdo je zde vlastně vinen? kdo je zde hříšník?
Ježíš se posadil na zem a začal psát do písku. Neviděl sem co, ale někteří tvrdili, že hříchy těch, kteří stáli opodál. A potom....jsem ležel na zemi. Bez varování mě ten stařec hodil na zem a vrátil se domů. Že by pochopil, že hříšník je on, že on sám musí změnit svůj život? Nevím.
Ostatně nebylo času přemýšlet, když po mně ležícímu na zemi začali šlapat i ostatní. S každým jejich šlápnutím jsem cítil a poznával jejich viny - ano, dokonce někteří chodili i za tou, kterou chtěli kamenovat. Dělali i horší věci než ona. Ale vždy je přece snadnější vidět selhání druhého jako balvan a své nedokonalosti omluvit a vidět je jen jako písek. Odchází.
Je tu jen Ona a Ježíš. Na chvíli padl jeho stín i na mne - celý jsem se zachvěl. "Nikdo tě neodsoudil, ani já tě neodsuzuji, jdi a od nynějška už nehřeš." Ano, přesně tak to řekl a ona odešla. Šlápla sice ještě na mne, což si mohla odpustit, ale já tak cítil, že její srdce je nyní čisté. ba co víc - ona touží skutečně změnit od základů svůj život.
Na tuto scénu se nedá zapomenout. Na ni nemůže zapomenout ani prostý kámen u cesty, o který se klopýtá a někdy zvedne proti druhým.
Přešlo 2000 let. za ta léta jsem se rozpadl v prach, písek, který poutníci do Svaté země roznesli po celém světě. Dostal jsem se do očí, která hledí kam nemají, do uší, která zvědavě vyslechnou co jde, do úst, která pomlouvají a zase soudí druhé. Dostal jsem se hluboko do srdce - srdce obviňujícího druhé, nenávidějícího. Do srdce, které omlouvá své chyby, vymlouvá se na špatnost doby. Staří lidé nadávají na mladou generaci a přitom oni sami je často nedokázali naučit sepnout ruce a pomodlit se. Dostal jsem se do srdce lidí, kteří nezavolali ani kněze, když jejich staří rodiče umírali, aby je nevystrašili, že smrt se týká nejen těch druhých, ale i jich, že jsou jen prach.
Jako písek jsem byl v zadrhnutých kolech neodpuštění, kolech vztahů otce a syna, matky a dcery, sourozenců a manželů navzájem. Žasl jsem nad poměnou názorů na manželství, když je moudřejší a výhodněji žít ve volném vztahu a příliš to nevadí. Kdo by dnes ukázal a dovolil si o někom říci že je cizoložnice jako kdysi? Jako tehdy...?
Žasl jsem, že víra v Ježíše, kterého jsem mohl potkat, se zúžila u mnohých na křest dítěte bez víry, jen aby babička měla čisté svědomí a dala mladým už konečně pokoj. První svaté přijímání na pěknou fotku a přitom běda každému, kdo by budil děti do kostela, vždyť si také chtějí odpočinout a u televize je přece jen tepleji a tolik se nenudí a nezlobí....
Jako písek jsem viděl mnohé, dostal se tam kam jsem ani nechtěl. A poznal, že Ježíšova slova "jdi a už nehřeš" by neměla tolik účinku jako tehdy. Vždyť kdo dnes mluví o hříchu, který tak lehce omluvíme a přitom vidíme velikost selhání u druhých, protože ti druzí jsou vinni - ne já. Svět se za 2000 let příliš v tomto nezměnil.
Ježíši, čekám až jednou přijdeš a proměníš i mne, obyčejný prach a písek. jen se trochu bojím, že nebudeš mít mnoho komu říci: "Ani já tě neodsuzuji, jdi a od nynějška už nehřeš", protože kdo bude chápat o čem to mluvíš? Ale jedno vím jistě, i když se tolikrát chvěji já - ty Bože nemáš strach. nemáš strach říci i mému kamennému srdci - "Neodsuzuji tě..., jdi a už nehřeš."
