2. neděle velikonoční 2020 A
Jan 20, 19 až 31
Prožíváme dobu velikonoční. Máme Neděli Božího milosrdenství. V každém Božím slově teď čteme o tom, jak se zmrtvýchvstalý Ježíš zjevoval a oni mu nevěřili. Také dnes jsme slyšeli o jednom učedníku, který nevěřil. Byl to Tomáš. Teprve až si sáhl do Kristova boku, uvěřil a řekl: Pán můj a Bůh můj! V dnešním evangeliu slyšíme několikrát Ježíšův pozdrav: Pokoj vám! To jsou první slova, která Ježíš po svém ukřižování říká svým učedníkům. Těm, kteří ho zapřeli, opustili, kteří jsou ustrašení, zklamaní, plní pochybností a možná i pocitů viny. A jeho slova uzdravují, posilují a připravují je na přijetí Ducha svatého. Jsou to slova milosrdenství a odpuštění. Kolik lidí potřebuje slyšet toto Boží ujištění: Pokoj vám! Tato slova říká Ježíš i nám v tomto čase, kdy máme určité pochybnosti a říkáme si, jak to bude dál v této pandemické době. Ale my víme, že Ježíš přemohl smrt a dal nám život. Tak se nemusíme bát. On je s námi po všechny dny až do konce světa. Kéž uvěříme jako apoštol Tomáš a jsme zbaveni strachu jako apoštolové. Ježíš chce i naše srdce naplnit svým pokojem.
Ježíš přišel tam, kde byli učedníci. Stanul mezi nimi, i když měli dveře zavřeny. Ukázal jim ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Možná bychom si přáli zažít co učedníci. Aby Ježíš prošel zavřenými dveřmi a my ho mohli také uvidět. Setkat se s ním jako Tomáš, Maří Magdaléna, emauzští učedníci a mnoho dalších lidí. Ale Pán Ježíš nám dnes říká: Blahoslavení, kdo neviděli,a přesto uvěřili. My se s ním nesetkáme tak, že bychom ho viděli svýma pozemskýma očima. Přesto se s ním můžeme setkat v Božím slově a ve svátostech, v církvi a ve společenství. Cítíme, jak k nám Bůh mluví, a vidíme, jak jedná v našich životech. Můžeme pozorovat Boží stopy. Ale k tomu je potřeba dar víry. Tuto milost si můžeme vyprosit pro sebe i pro druhé. Kéž nás Ježíš také naplní svojí radostí.
Ježíšovo povzbuzení nebuď nevěřící, ale věřící je pro nás také důležité, protože my se často chováme, jako bychom víru neměli. Věřícím nebo nevěřícím se člověk nerodí, ale stává. A víra se prohlubuje právě tím, jak roste důvěrný vztah s Ježíšem. Kdo s ním nežije, kdo s ním nesdílí svůj životní příběh, riskuje, že víru nakonec ztratí.
Ještě slůvko pro děti. O člověku se někdy řekne, že je zapálený pro věc nebo že pro něco hoří. Co to znamená? Ne, že by ten člověk opravdu hořel ohněm, ale znamená to, že je pro něco nadšený, odhodlaný, že se něčemu hodně věnuje a má to rád. V evangeliu jsme slyšeli, jak se zmrtvýchvstalý Ježíš ukázal apoštolům. Všichni se rozhořeli radostí. Apoštol Tomáš tam však nebyl. Když mu ostatní vyprávěli, že viděli Pána, Tomáš řekl: Dokud neuvidím, neuvěřím. Když se Pán Ježíš za týden ukázal apoštolům znovu, vyzval Tomáše, aby se dotkl jeho ran. Tomáš řekl: Pán můj a Bůh můj! Už nebyl nevěřící, ale věřící. Tomášova víra se znovu rozhořela. Apoštolové byli tak zapáleni tím, co s Ježíšem zažili, že si radostnou zprávu o jeho zmrtvýchvstání nenechali pro sebe, ale šířili ji dál. Nejdříve v Judsku, Galileji, Samařsku, pak v dalších zemích. Měli své žáky, ti měli zase další žáky, a tak se víra dostala až k nám. Každý z nás je ?poslední zápalkou? v řetězu víry. Na nás je teď řada, abychom si víru nenechali jen pro sebe, abychom ji neudusili, ale předali dál. Jinak by se ostatní lidé nedozvěděli, že Bůh má všechny rád a chce nám dát věčný život. Když chceme něco předat dál, musíme být sami zapáleni pro věc, musíme hořet. Kéž zažijeme to, co zažili emauzští učedníci, kteří řekli: Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?
V evangeliu jsme také slyšeli, že Pán Ježíš dal apoštolům moc odpouštět hříchy. Když chodíme pravidelně ke svátosti smíření, může se naše skomírající víra pokaždé znovu rozhořet. A když teď nemůžeme přistoupit ke svátosti smíření, vzbuďme aspoň lítost a touhu po ní. Milosrdný Bůh na nás stále čeká s otevřenou náručí. A až to bude možné, choďme ke svátosti smíření pravidelně.
