6. neděle velikonoční 2020 A

Jan 14, 15 až 21

Prožíváme 6. neděli velikonoční. Podívejme se na dnešní Boží slovo. První čtení bylo ze Skutků apoštolů. Vždy mě fascinuje, jak Boží moc přešla z Ježíše na apoštoly a oni dělali stejné zázraky jako Ježíš. Ne z vlastní moci, ale ve jménu Ježíše Krista. Také podle toho poznáváme, že On stále žije. Dnes jsme četli: Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnutých a chromých. Dále jsme slyšeli: Petr a Jan tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého. Apoštolové vlastně udělili svátost biřmování. Při svátosti křtu dostáváme základ. Ale plnost Ducha svatého dostaneme až při svátosti biřmování. Je velká škoda, že mnoho lidí se nechá pokřtít, ale k biřmování už nedospěje.

Víme, že se nestačí nechat jen pokřtít a pak, jak se lidově říká, máme všechno v kapse. Je třeba také ze svátosti křtu žít. Je to podobné, jako bychom měli řidičák na auto, ale autem nikdy nejezdili. Ve víře je potřebné růst. Tím, že se modlíme, že se ve víře vzděláváme. A dnes máme mnoho možností. Svatý Petr nám ve druhém čtení říká: Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Máme znát důvody naší naděje, umět se obhájit před druhými, když se náš někdo zeptá, proč věříme. Nemůžeme žít jen z tradice, že to tak dělali naši předkové. Máme mít osobní vztah k Ježíši Kristu. Pak naše důvody, naše odpověď bude upřímná. Víme, že víra bez skutků je mrtvá. Dnešní evangelium nám ukazuje, jak poznáme, že naše víra je opravdová. Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.

Všimněme si, že středem křesťanského života nejsou přikázání, ale láska k Ježíši Kristu. Milovat Ježíše, to je životní postoj, ze kterého se odvíjí úplně všechno. Ovšem naše láska k němu je jen odpovědí na jeho lásku k nám, jíž nás chce k sobě připodobnit. To všechno se děje přijetím jeho slova. Člověk si může myslet, že ho miluje, ale když jeho slovu nenaslouchá a nesnaží se podle něj žít, slova o lásce jsou prázdná. Jestliže ho milujeme, vracíme se k němu ve svém srdci, kde on přebývá, a nasloucháme jeho hlasu, toužíme konat to, co on si přeje.

Můžeme si to prakticky představit. Víme, že prsten je symbolem věrnosti. Věrnost znamená vytrvalost v lásce v jakékoliv situaci, i když druhý partner není přítomen. Žena, která je doma, si při pohledu na prsten může vzpomenout na manžela, který je v práci nebo někde daleko. Prsten jí připomene, že není sama, že je někdo, kdo ji má rád. Takový pomyslný prsten dostal od Boha každý z nás už při křtu. Při křtu jsme byli navždy přičleněni ke Kristu a on nás nikdy neopustí. I když nenosíme nějaký křestní kroužek na prstu, můžeme se spolehnout na to, že Bůh je náš dobrý Otec a my jeho milované děti. Jeho láska nemá začátek, ani konec. V evangeliu jsme slyšeli, jak se Ježíš loučí se svými učedníky a slibuje: Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Dám vám jiného pomocníka, Ducha svatého. Duch svatý má také název Přímluvce, Obhájce nebo Zastánce. Ježíš říká, že Duch svatý nebude pouze s učedníky, ale bude i v nich. Ovšem pod podmínkou, že budou mít Ježíše rádi, že ho budou milovat. Láska k Ježíši Kristu se projevuje zachováváním jeho přikázání. Když se jeden člověk zeptal Ježíše, které přikázání je největší, Ježíš mu odpověděl: Miluj Boha nade všechno a svého bližního jako sám sebe. Prsten nám připomíná věrnost a lásku. Máme být věrní Bohu i lidem, to znamená, že je máme mít rádi. Duch svatý nám v tom pomáhá, protože jeho láska nám byla vylita do srdce.

Zakončím poslední větou evangelia: Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat. Právě tato výměna lásky mezi námi a naším Pánem působí, že Boha poznáváme stále víc, a čím víc ho poznáváme, tím víc ho milujeme. Je to nekončící koloběh růstu lásky a my jsme k němu povoláni skrze křest.