Svátosti

Svátosti doprovázejí celý život křesťana. Jsou to viditelná znamení neviditelné Boží milosti, která ustanovil Ježíš Kristus. Svátostmi získáváme milost, kterou potřebujeme, abychom byli ospravedlněni a proměněni a abychom se skrze Ježíše stali těmi, kteří jsou jako Ježíš: Božími dětmi ve svobodě a slávě.

To, co bylo na našem Spasiteli viditelné, přešlo do jeho svátostí. (Sv. Lev Veliký)

Všechny svátosti jsou setkáním s Ježíšem Kristem, protože on sám je svátostí všech svátostí. V něm vyrůstáme ze zmatku sobectví a vrůstáme do skutečného života, který nikdy nekončí.

Církev slaví sedm svátostí.

Křest

Křest je první základní svátost. Bůh v ní přijímá člověka za své dítě, odpouští dědičnou vinu a pokřtěného včleňuje do společenství církve. Proto se křest uskutečňuje v místní církvi, tzn. ve farnosti, ve které rodina žije. Při křtu jsou nám odpuštěny všechny hříchy, jsme vytrženi z moci smrti a pozváni k životu v radosti. Křest je nutným předpokladem pro přijetí dalších svátostí.

Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. (Mt 28,19)

K této svátosti může přistoupit každý nepokřtěný člověk a může být udělena jak dospělému, tak dítěti. Křest je jedinečný, neopakovatelný a neodvolatelný. Dospělý člověk, který chce být pokřtěn, musí projít přípravou na přijetí této svátosti (katechumenátem) a na začlenění se do společenství církve. Protože je křest smlouvou s Bohem, od každého křtěnce se vyžaduje svobodné "ano", vyznání víry. V případě křtu dítěte vyznávají víru rodiče a slibují, že dítě povedou k víře a budou ho v ní i vychovávat.

Svátost křtu se zpravidla uděluje při mši svaté, nebrání-li tomu závažné důvody. Udělovateli křtu jsou biskupové, kněží a jáhni.

Kmotr či kmotra mají odpovědnost za přípravu křtu a rozvoj víry. Proto je vhodné, aby byl kmotr pokřtěn, biřmován, žije-li v manželství, tak církevně uzavřeném, a vedl řádný křesťanský život.

Jméno přijaté při křtu je důležité, protože Bůh zná každého jménem, to znamená v jeho jedinečnosti, nikoli anonymitě. Dostat při křtu určité jméno znamená, že Bůh nám říká své "ano" a navždy nás přijímá v naší nezaměnitelné individuálnosti. Patronát světce poskytuje pokřtěnému vzor svatosti a zajišťuje mu přímluvu u Boha.

Je-li mým patronem světec, mám u Boha přítele.

O křest dítěte je nutné požádat minimálně jeden měsíc předem.

Biřmování

Biřmování je svátost křesťanské dospělosti. Pokřtění jsou pevněji spojeni s církví a obdarování silou Ducha svatého, aby byli schopni vydávat svědectví o své víře. Skrze svátost biřmování jsou uschopněni víru šířit a bránit. Stávají se tak zodpovědnými členy katolické církve.

Duch Páně, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným. (Iz 61,1)

Svátost biřmování je krokem na cestě k vědomé a zodpovědné víře. Měl by ji proto přijmout každý pokřtěný katolík starší 15 let, který ji doposud nepřijal. Předpokladem pro přijetí této svátosti je důkladná příprava.

Svátost zpravidla uděluje biskup.

Stejně jako při křtu i zde si každý biřmovanec volí svého kmotra, který mu pomáhá se ve víře vzdělávat, upevňovat ji a naplňovat jeho život s Kristem a v Kristu v Duchu svatém.
Svátost eucharistie
Slavení eucharistie je jádrem křesťanského společenství. Církví nejsme proto, že přispíváme do kostelní sbírky nebo že nás osud zavál do určitého společenství, ale proto, že v eucharistii přijímáme Kristovo tělo a tím se stáváme Kristovým tělem, jak zní jiný titul církve.

Kristus den předtím, než za naše hříchy zemřel na kříži, shromáždil kolem sebe v jeruzalémském večeřadle apoštoly a slavil s nimi večeři. Nad nekvašeným chlebem Ježíš říká: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ a nad kalichem požehnání: „Toto je moje krev, krev nové smlouvy, která se za vás vylévá. To čiňte na mou památku.“ Eucharistie je pramen a vrchol života církve. Byla ustanovena Ježíšem při poslední večeři, den před jeho smrtí. Pán Ježíš při ní dal svým učedníkům své tělo a svou krev jako pokrm. Eucharistický chléb a víno jsou reálně Tělo a Krev Kristova. Když je přijímáme, osobně se setkáváme s Pánem Ježíšem. Ježíš je v eucharistii přítomný osobně, neviditelně a skutečně. Celý Kristus je přítomný jak v podobě chleba, tak v podobě vína.

Váš život se musí odvíjet od eucharistie. Upněte svůj zrak k tomu, který je Světlem; přibližte svá srdce až k jeho božskému Srdci; proste ho o milost, abyste ho poznali, o lásku, abyste ho milovali, o odvahu, abyste mu dokázali sloužit. Toužebně, vášnivě ho hledejte. (Matka Tereza)

Každá mše svatá (eucharistie) se člení na dvě části: bohoslužbu slova a eucharistickou bohoslužbu, v níž jsou přinášeny dary chleba a vína, které jsou následně proměněny a podávány věřícím ve svatém přijímání.

K prvnímu svatému přijímání přistupují většinou děti, ale také dospělí, kteří byli pokřtěni ve víře v Ježíše Krista. Každý, kdo se takto rozhodne, musí absolvovat přípravná setkání. Slavnostní mše spojená s prvním svatým přijímáním se ve farnosti koná jednou do roka.

Věřícím, kteří přijali první svaté přijímání, církev ukládá, aby se o svátcích, slavnostech a nedělích účastnili liturgie a aby přijímali alespoň jednou za rok v době velikonoční eucharistii a před tím absolvovali svátost smíření. Toto je ovšem minimum. K eucharistii máme přistupovat na každé mši svaté za předpokladu, že
- věříme v přítomnost Ježíše Krista v eucharistii,
- nemáme těžký hřích a
- dodrželi jsme před přijetí svátosti půst (obyčejná voda a léky nejsou překážkou, u nemocných není nutné tento půst dodržet).
Svátost smíření
Každý z nás má své svědomí, vnitřní hlas, který se probudí ve chvíli, kdy něco uděláme špatně nebo se chováme v rozporu s Božími i lidskými pravidly. Křest nás sice vyprošťuje z moci hříchu a smrti, ale neosvobozuje nás od lidské slabosti a od náklonnosti ke hříchu. Prostřednictvím svátosti smíření se proto znovu a znovu usmiřujeme s Bohem.

Ten, kdo litoval svých hříchů a vyznal je, otevírá novou čistou stránku v knize svého života.

Svátost smíření provází několik úkonů:
- Zpytování svědomí je naše vlastní rozmluva se sebou. Zamýšlíme se nad tím, co jsme udělali nebo neudělali, jak jsme jednali a proč. Hodnotíme zde své skutky z hlediska Božího slova.
- Projevujeme upřímnou lítost nad svými činy, bereme si ponaučení z našeho jednání s předsevzetím v budoucnu již nehřešit.
- Vyznání se z hříchů: Bůh nás zná. Před svými hříchy utíkáme pryč a rádi zametáme věci pod koberec. Proto chce, abychom své hříchy vyslovili a vyznali je tváří v tvář. Je nezbytné vyznat všechny těžké hříchy, kterých si jsme vědomi, u všedních (každodenních vin) není zpověď nezbytná, ale vhodná. Pravidelná svátost smíření spojená s vyznáním všedních hříchů pomáhá vychovávat svědomí a bojovat proti zlým náklonnostem.
- Pokání uděluje zpovědník kajícníkovi k nápravě způsobené škody.
- Rozhřešením nám kněz Božím jménem odpouští hříchy.
Každý člověk, chce-li žít v blízkosti Boží a požívat svátostí, musí svátost smíření absolvovat minimálně jedenkrát za rok. Ke svátosti se doporučuje přistupovat jedenkrát za měsíc, případně dle potřeby.

V naší farnosti je obvykle příležitost přistoupit ke svátosti smíření ve všední den po mši svaté. Na požádání a po předchozí domluvě i v jiných termínech.
Svátost pomazání nemocných

V životě každého člověka se najdou chvíle plné radosti a štěstí a stejně tak i nemoc, utrpení a bolest, kdy pociťujeme vlastní ohroženost, mnohdy i bezmocnost a odkázanost na pomoc druhých v jakékoliv míře. Člověk si v těchto okamžicích víc než kdy jindy uvědomuje křehkost lidského života, přehodnocuje své priority, přemýšlí nad svým životem. Toto může v některých případech vést k uzavřenosti člověka do sebe, nebo k navracení se k víře v Boha.

Církev, po vzoru Krista, má za úkol uzdravovat nemocné jak péčí, tak přímluvnou modlitbou. Svátost pomazání nemocných poskytuje útěchu, pokoj a sílu a nemocného spojuje hlubokým poutem s Ježíšem, který zjevil a přinášel Boží lásku zvláště tam, kde se cítíme mimořádně ohrožení: v nemoci.

Tuto svátost uděluje kněz nebo biskup. Podstatou obřadu je modlitba spojená s pomazáním čela a rukou nemocného posvěceným olejem. Uděluje se nejen lidem, kteří jsou vážně nemocni, lidem na pokraji smrti nebo starým lidem, ale také těm, které čeká náročná operace, lidem, jejichž zdravotní stav se zhoršil, aby jim Bůh pomohl tyto jejich těžkosti lépe snášet a aby je uzdravil.

Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. (Jak 5,14)

Přijetí této svátosti by se nemělo zbytečně oddalovat a lze ji přijmout i několikrát za život.

Svátost pomazání nemocných se v našich farnostech uděluje jednou za rok hromadně při mši svaté. Na požádání ji lze přijmout i individuálně v jiných termínech.
Svátost manželství
Bůh, jenž je láska, stvořil člověka z lásky a povolal ho k tomu, aby miloval. Stvořil člověka jako muže a ženu, aby byli jedno a aby byli obrazem Božím. Proto je manželství jedinou svátostí, kterou neuděluje církev, ale kterou si udělují manželé navzájem. Církev zde vystupuje pouze jako svědek tohoto spojení a manžele provází požehnáním.

Manželství muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ (Mt 19,6). Ve svátosti manželství vidíme obraz vztahu Krista a církve. Apoštol Pavel říká: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil.“ (Ef 5,25-26). A hned dodává: „Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve!“ (Ef 5,31-32). Celý křesťanský život nese znamení manželské lásky Krista a církve. Už křest, který uvádí do Božího lidu, je svatebním tajemstvím: je takřka svatební lázní před svatební hostinou, eucharistií. Křesťanské manželství se tak stává účinným znamením, svátostí smlouvy mezi Kristem a církví. Protože manželství mezi pokřtěnými vyjadřuje a udílí milost, je pravou svátostí nové smlouvy.

Láska tvoří krásu, být milován znamená stávat se krásným, stávat se den za dnem krásnějším, proměňovat se k obrazu Božímu. Každé manželství je proto jiné, každé má v sobě potenciál být novým velkým třeskem, stvořit nový vesmír. Nikoli co je krásné, je milováno, nýbrž co je milováno, je krásné. Co je milováno, je proměněno v krásné. (Marek Vácha)

Podmínky přijetí svátosti manželství jsou:
- křest alespoň jednoho z partnerů,
- být svobodný nebo ovdovělý,
- plnoletost,
- uznání jednoty, věrnosti a nerozlučitelnosti manželství,
- souhlas s přijetím dětí,
- dva svědci.
Sňatek mezi katolíkem a nekatolíkem (nepokřtěným) lze uzavřít za podmínek, že nekatolík nebude bránit partnerovi ve víře a dovolí v katolické víře vychovat děti. Dále je nutný souhlas biskupa, tzv. dispens, který si vyžádá kněz.

Je vhodné, aby zájemci o svátost manželství kontaktovali kněze aspoň šest měsíců před plánovanou svatbou, aby se zařídilo vše nezbytné a byl čas na potřebnou přípravu. Podle současných zákonů má církevní sňatek platnost i před státem.
Svátost kněžství
Svátost služebného kněžství je svátostí povolání. Slouží k budování církve jako Božího lidu. Je svátostí pro dobro druhých. Prostřednictvím svátosti kněžství pokračuje Ježíš Kristus v církvi v poslání, které svěřil apoštolům. Kristus vyvolil z učedníků, které si kolem sebe shromáždil, dvanáct, které zvlášť vychoval a nazval apoštoly. Těchto dvanáct Ježíš vybavil posláním, které je možné chápat jako pověření k službám Božímu lidu. Jsou to:
- služba hlásání Božího slova,
- kněžská služba,
- pastýřská služba (služba vedení).
Svátost kněžství má tři stupně: svěcení jáhenské, kněžské a biskupské.

Jáhni křtí, vedou bohoslužby slova a podávají eucharistii. Jáhenské svěcení mohou přijmout rovněž ženatí muži. Podmínkou je studium teologie, duchovní formace a věk alespoň 35 let.

Kněžské a jáhenské svěcení uděluje biskup, biskupské svěcení obyčejně biskup za asistence dvou dalších biskupů. Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jejich službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení. Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.