Mons. Jan Podveský

Mons. Jan Podveský

Jan Podveský (10.10. 1909 – 15.5. 1994) byl římskokatolický kněz pronásledovaný komunistickým režimem. V roce 1992 obdržel titul kaplan Jeho Svatosti. Od roku 1975 až do své smrti v roce 1994 působil jako duchovní správce v Kuřimské Nové Vsi.

•  

  Mládí a příprava na kněžství

  Jan se narodil manželům Františkovi a Amálii Šmudlovým 10. října 1909 v Bučovicích. Jistě nás zaujme znění příjmení. Dva roky po Janově narození zažádala rodina o změnu rodového jména na Podveský a 16. listopadu 1911 jim c. k. moravské místodržitelství udělilo povolení.
  
  Jan pocházel z osmi sourozenců. Čtyři z nich zemřeli mezi desátým a třicátým rokem života a předčasná smrt postihla i jeho mladšího bratra Aloise, který se stejně jako Jan stal knězem.

  Vyrůstal v prostředí služby církvi. Otec František působil v bučovickém kostele jako kostelník a sám Jan ministroval. Ve dvanácti letech přijal svátost biřmování.

  Po absolvování obecné pětileté školy v Bučovicích pokračoval ve studiu na státním reálném gymnáziu rovněž v Bučovicích, které zakončil maturitní zkouškou dne 19. června 1929. Poté nastoupil do Biskupského alumnátu v Brně. Jako bohoslovec se dostal na pouť do Lurd, kde se stal svědkem zázračného uzdravení slepce.

  Podle svědectví: „Až na jediné kratičké období pochybností vždycky toužil stát se knězem.“ Radost svým rozhodnutím pro duchovenskou dráhu nepochybně udělal nejen své babičce, která se celý život modlila za to, aby se stal knězem.

  Studium bohosloví zakončil 3. června 1934 a ve čtvrtek 5. července v Brně přijal kněžské svěcení.

•  

  Jaroměřice nad Rokytnou

  Prvním působištěm Jana Podveského se stala farnost Jaroměřice nad Rokytnou. Jaroměřickou farnost, stejně jako dnes, tvořilo 13 obcí. Podveský sem byl poslán i díky tomu, že dobře ovládal hru na křídlovku. Děkan v Jaroměřicích Josef Peksa byl výborný zpěvák a muzikant a pokud si mohl vybírat, dával přednost hudebně nadaným kaplanům a katechetům.

  Katechetická činnost

  Od 1. září 1934 Jan působil jako výpomocný učitel náboženství na měšťanských školách v Jaroměřicích nad Rokytnou a ve 4. a 5. třídě chlapecké školy. Katechetickou zkoušku, kterou potřeboval k trvalému ustanovení katechetou, vykonal ve dnech 18. a 19. června 1935 a v průběhu července se připravoval na trienální zkoušky (tj. příprava na farářské zkoušky).

  V říjnu 1935 nastoupil k prezenční vojenské službě, kterou vykonával v divizní nemocnici č. 6 v Brně Zábrdovicích. Z vojenské služby byl propuštěn 29. března 1936 a v roli učitelského čekatele se vrátil k výuce náboženství na měšťanské škole. Od 1. února 1938 byl definitivně ustanoven učitelem náboženství na měšťanských školách.

  „…jako katecheta nás učil poznávat pravdy Kristova učení, ale hlavně Krista milovat a podle těchto pravd žít. Vzpomínám, jak se snažil, aby každý to, co mu dal Pán do vínku, také správně rozvíjel.“ (Marie Machovcová)

  Závěrečnou farářskou zkoušku, která mu později umožnila vést samostatně farnost, složil v průběhu roku 1942.

  Marie Rezková

  Studentka Marie Rezková by se na první pohled mohla zdát jako drobná postava, se kterou se Jan Podveský setkal během svého působení v Jaroměřicích. Marie s Janem blízce spolupracovala a pomáhala mu s organizací činností, které pro děti a mládež pořádali, především pod záštitou místního Orla. Marie začala v této době pravidelně navštěvovat kostel a Podveskému zcela svěřila vedení svého duchovního života.

  Během války se přestěhovala do Zlína, kde pracovala v továrně a navštěvovala společenství mládeže a salesiány ve Fryštáku. Absolvovala katechetický kurz pod vedením Františka Tomáška a působila ve Zlíně jako katechetka. Velmi si ji oblíbili jak děti, tak i rodiče. S Podveským zůstávala v korespondenčním kontaktu a setkávala se s ním, když přijížděla do Jaroměřic na prázdniny či na svátky.

  Byla mimořádně zbožná. Během prázdnin 1950 Marii při adoraci vyvstala myšlenka nabídnout se jako oběť za všechny, kteří trpí či budou trpět příkoří od komunistického režimu. Svěřila se Podveskému, který ji to vymlouval. Proto slíbila, že to ještě před svatostánkem bude zvažovat. Koncem prázdnin Podveskému oznámila, že se rozhodla, neboť poznala, že je to Ježíši milé.

  11. května 1951 usnula únavou ve vaně. V ohřívači vody zhasl stálý plamen a začal z něj unikat plyn, kterým se Marie ve spánku otrávila. Ve Zlíně se jí dostalo triumfálního pohřebního průvodu, který
  se stal zároveň manifestací víry v době, která jí pohrdala. Po převozu těla do Jaroměřic Marii pochovávali všichni tři místní kněží (Podveský, Valerián a Fiker). Podveský nad jejím hrobem řekl, že ačkoliv všechny jistě zaskočila Mariina náhlá smrt, on není překvapen, protože mu ji před necelým rokem předpověděla, když se nabídla Bohu jako smírná oběť. Podveský se od té chvíle spoléhal na její přímluvu a v roce 1990 vzpomínal, že častokrát zakusil vyslyšení svých proseb, které na přímluvu Marie Rezkové předkládal Bohu.

  Společenské a pastorační aktivity

  Na začátku svého působení se Jan Podveský účastnil nejen náboženského, ale i kulturního dění ve městě. Staral se o tyto místní katolické spolky:

  • Jednotu sv. Josefa,
  • Jednotu Orelskou, ve které byl starostou,
  • Sdružení katolických studentů,
  • Spořitelní a záloženský spolek (Reifaisenku) a
  • farní charitu.

  Spolupracoval i s jaroměřickými muzikanty a připravoval hudební vystoupení, akademie a doprovod různých oslav.

  Podveský věnoval významný podíl svého času osobním kontaktům s farníky a rodinami. Rád navštěvoval početné rodiny a snažil se je podporovat i ekonomicky. Po celou dobu svého působení v Jaroměřicích pravidelně navštěvoval nemocné a každý pátek nosil jídlo chudým bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost. Dětem z nemajetných rodin obstarával ošacení, nadaným žákům poskytoval finanční pomoc při studiu a všem lidem duchovní posilu.

  „Také vzpomínám a skutečně vím, jak se staral o chudobné osoby a nemocné. Když jim nemohl pan farář osobně něco odevzdat, tak jsem byla poslaná já. A i ošacení pro nemajetné rodiče, pro děti jejich obstarával. Těm nemocným zase láhev vína na posílení... To, co p. farář kázal podle evangelia, také dělal. Dával a nepočítal, pracoval a netoužil po odpočinku.“ (Antonie Jelínková)

  Jeho dobročinnost a skutečně štědrou osobnost oceňovala celá farnost.

  Partyzánská činnost

  V době německé okupace někteří kněží působící v regionu vyjádřili odmítavý postoj k okupantům. Jan Podveský a Jindřich Hladík, farář v Babicích, se dokonce stali spolupracovníky partyzánského hnutí skupiny Lenka – Jih. V odboji byli zapojeni lidé napříč politickým spektrem a Podveský se zde například spřátelil s komunistou Josefem Ošmerou, který jej později varoval před babickými událostmi.

  Na podzim roku 1944 se podle pokynů československé exilové vlády vznikl ilegální Revoluční národní výbor v Jaroměřicích nad Rokytnou. Podveský byl jedním ze zakládajících členů. V jeho bytě na faře se konaly přípravné schůzky včetně poslední, na níž se výbor ustanovil. Na rozdíl od partyzánského oddílu Lenka – Jih působícího útočné, pozornost odvracející akce, byla úkolem výboru stabilizace poválečné situace. Personální složení obou organizací se silně prolínalo.

  Hlavním bojovým cílem partyzánské skupiny bylo komplikovat nepříteli dopravu na komunikacích, které se nacházely v okolí, a ničení německých vojenských zařízení. Partyzáni se ale dlouhodobě potýkali s nedostatkem zbraní. Skupina Lenka – Jih se ozbrojovala hlavně krádežemi v německých skladech zbraní.

  Od roku 1944 celé druhé poschodí fary, kromě Podveského bytu, zabrala německá armáda. V sále probíhala školení a ostatní místnosti obývali důstojníci. Začátkem roku 1945 armáda obsadila i tělocvičnu v přízemí a využila ji k uskladnění zbraní. Všichni obyvatelé fary věděli, že k této místnosti existují dva klíče. Předtím, než Podveský Němcům tyto dva klíče odevzdal, nechal rychle a tajně vytvořit třetí klíč, s úmyslem využít ho později.

  V následujících dnech v této místnosti Němci uskladnili velké množství zbraní a střežila ji dvojčlenná ozbrojená hlídka. Podveský v odboji figuroval jako spojka katolických odbojářů a měl za úkol udržovat spojení měst Třebíč, Moravské Budějovice a Jaroměřice. Prostřednictvím Josefa Ošmery upozornil partyzány na tento sklad a byl pověřen, aby jej ve vhodnou chvíli prohlédl. Podveský vypozoroval intervaly hlídky a po prvním prozkoumání skladu Ošmerovi oznámil, co objevil. Byl požádán, aby se pokusil několik zbraní získat. Neodmítl, ačkoliv věděl, že v případě neúspěchu ho čeká smrt. Náboje z načatých beden a neuspořádané ruční granáty na hromadě šlo sebrat snadno, ale pistole a pušky byly přehledně vyrovnány do skupin označených lístkem s počtem kusů. Tyto lístky Podveský později padělal. Několikrát vnikl do skladiště a v aktovce odnášel granáty do sklepa, odkud je ve dne přenesl do kanceláře, kam pro ně přicházel Ošmera nebo častěji četník Alois Vala. Protože fara byla tehdy státní matriční úřad a četníci úředně přicházeli denně, nebylo to podezřelé. Ukořistěné pušky Vala odnášel za deště pod pláštěnkou. Jednalo se o velmi riskantní činnost. Do dubna 1945 se podařilo především zásluhou Podveského z fary získat několik pušek a stovky nábojů a ručních granátů.

  Částečně vyzbrojená skupina se rozhodla pro prohlídku skladu s cílem zjistit, zda bude možné vyloupit ho kompletně. Během dne se nenápadně a postupně na faře sešlo několik členů skupiny a v noci se vydali se zatemněnými baterkami do skladiště. Podveský je vpustit a poté hlídal na dvorku. Stráž se ke skladišti nečekaně vracela dříve. Dal tedy znamení, ale při úprku partyzánů do sklepa již nebyl čas skladiště zamykat, dveře zůstaly pouze přivřené. Jakmile to německá hlídka zjistila, začala po lupičích pátrat. Blížila se k úkrytu partyzánů, když v tom zaštěkal farní pes a hlídka, zřejmě v domnění, že štěká na lupiče, změnila směr pátrání. Po zklidnění situace Podveský vyvedl partyzány dvorkem a zahradou ven. Další akce ve skladu se již pochopitelně neuskutečnila.

  Za partyzánskou činnost byl po válce Podveský vyznamenán ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou, který mu udělil odznak československého partyzána. Po rehabilitaci v roce 1974 znovu obdržel od Federálního ministerstva národní obrany osvědčení o účasti na národním boji za osvobození.

  Politická činnost

  V Jaroměřicích bylo běžné zapojení duchovních nejen do společenského, ale i do politického života města. Například v roce 1935 se stal starostou místní kaplan Jindřich Hladík. Podveský se před válkou ani během ní politicky neangažoval.

  Revoluční národní výbor, jehož byl Podveský zakládajícím členem, se 6. května 1945 ujal správy města. Při jeho první slavnostní schůzi byl Podveský veřejně pochválen četnickým strážmistrem Aloisem Valou. Podveský tak oficiálně vstoupil do politického života a stal se členem lidové strany, v níž zastával funkci jednatele. Ze strany vystoupil v roce 1948. Ve stejném období byl členem městské rady a zároveň místopředsedou Místního národního výboru v Jaroměřicích nad Rokytnou, což bylo zřejmě oceněním aktivní účasti v odboji a při zakládání Revolučního národního výboru během války. Tento úřad vykonával do únorového puče v roce 1948, kdy byl veřejných funkcí bez udání důvodu zbaven. Můžeme se domnívat, že komunisté od počátku nevěřili, že by s nimi mohl spolupracovat. Přesto jej krátce před babickou tragédií navštívili dva muži z Jihlavy, kteří se odmítli představit. Důrazně mu radili, aby se zase zapojil a přijal některou veřejnou funkci, ačkoliv jich byl předtím bezdůvodně zbaven. Poté, co odmítl, mu jeden z mužů vyhrožoval, aby jej ta tvrdohlavost nepřišla brzy moc draho. Následně jej navštívili jeden nejmenovaný člen rady a předsedkyně MNV Muzikářová a domlouvali mu, aby se opět aktivně zapojil do MNV, jinak to s ním dopadne špatně.

  Po únoru 1948, kdy byl Podveský zbaven veřejných funkcích, úřady řízené komunisty začaly dělat vše pro znemožnění jeho pedagogické činnosti. Jeho působení ve školství bylo označeno za nežádoucí, stejně tak jakékoliv jeho působení v moravskobudějovickém okrese. Na konci března jej Zemská školní rada v Brně poslala na dovolenou s čekatelným (nucená dovolená se sníženým platem). Podveský podal 10. dubna odvolání přímo na ministerstvo školství. Podveského též předvolal do Prahy školský odbor ústředního akčního výboru Národní fronty, kde jej žádali, aby zde zůstal jako referent, který by projednával kněžské záležitosti. Tuto nabídku odmítl, protože stát se špiclem a udavačem ve prospěch komunistického režimu by bylo zcela v rozporu s jeho hodnotami. Okresní národní výbor v Moravských Budějovicích 1. dubna odebral bez udání důvodu Podveskému řidičský průkaz. Tím mu prakticky znemožnil vyučování náboženství v přilehlých vesnicích, kam dojížděl svým vozem. Podveský oznámil biskupské konzistoři své vyloučení ze školy s rozpisem tříd, které zůstávají bez výuky náboženství. V tomto období vyjádřil svůj nesouhlas s Podveského činností i předseda akčního výboru národní fronty, který Podveskému vzkázal, že má do tří dnů opustit Jaroměřice, jinak prý za jeho život neručí. Podveský situaci konzultoval s biskupem, který jej požádal, aby setrval.

  Jan se proti rozhodnutí o odebrání svého řidičského průkazu odvolal s odůvodněním, že spravuje rozsáhlou farnost o 13 obcích a téměř všude vyučuje na školách náboženství. Bránila jej i biskupská konzistoř, která podala protest proti dosavadnímu postupu, v němž žádala spravedlivé vyšetření a nápravu. Mezitím v Jaroměřické farnosti v průběhu dubna probíhala rozsáhlá petiční akce na podporu Podveského. V prosinci 1947 zemřel jaroměřický farář Peksa. Pohřební obřady přijel vykonat brněnský biskup Karel Skoupý. Zástupci MNV s předsedou v čele jej osobně žádali, aby se novým farářem stal Podveský. Biskup vzal jejich přání na vědomí, ale dočasně jej ustanovil pouze administrátorem. A tak se v dubnu 1948 farníci opět přimlouvali na konzistoři a vyzdvihovali Janovy zásluhy, aby byl ustanoven co nejdříve farářem. Do podpisových archů petice byla dána i razítka MNV všech 13 obcí, které do farnosti spadaly.

  V srpnu Zemská školní rada v Brně oznámila Podveskému, že jeho propuštění z výuky náboženství bylo v souladu se zákonem o úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů, a proto se rozhodla, že k 1. září 1948 s ním rozvazuje pracovní smlouvu. Po nátlaku rodičů poté, co se výuka náboženství nějaký čas vůbec nekonala, úřady dovolily Podveskému vyučovat v okolních vesnicích pod podmínkou, že v Jaroměřicích budou učit pouze kaplani. Výuky však bylo moc, proto Podveský začal zastupovat i na obecných školách v Jaroměřicích.

  Zemský národní výbor v Brně 26. října vyslovil souhlas s ustanovením Podveského farářem v Jaroměřicích, a tak byl 11. listopadu 1948 kanonicky investován farářem, což upevnilo jeho pozici. Do úřadu jej uvedl děkan Josef Opletal 27. listopadu.

  V roce 1949 přišel tajně na faru Podveského varovat předseda místní Komunistické strany Československa a MNV Josef Ošmera. Byl sice přesvědčený komunista, ale zároveň spolubojovník z odboje. Nadto se cítil Janovi zavázán, protože jeho děti v těžkých dobách podporovala farní charita.

  Pater Jene, sakra dejte si moc dobrý pozor, něco se tady v jihlavském kraji chystá a bude to velmi zlé. Bude to strašné. Je naplánováno, že musí být odstraněny všechny osoby, které zde mají větší vliv a brzdí běh událostí tohoto nového režimu... Dejte si pozor, bude tady nějaká akce, při níž musí být odstraněni všichni ti, kteří jsou režimu nepohodlní a brzdí vývoj našeho směru. A vy jste za Jaroměřice na prvém místě. (Josef Ošmera)

  Podveský varování bral vážně a svěřil se s ním několika osobám. Měsíce plynuly, nic se nedělo a obavy slábly.

•  

  Perzekuce církve

  V postním období roku 1951 všichni tři jaroměřičtí kněží (Podveský, Fiker a Valerián) vypomáhali se zpovídáním v Rokytnici nad Rokytnou faráři Janu Bulovi. Po zpovídání Bula pozval spolubratry na večeři na faru. Podveskému se v soukromí svěřil s důvěrnou zprávou: navštívil jej spolužák z gymnázia, údajný kapitán zahraničního odboje s pověřením připravovat na Jihlavsku státní převrat. Především měl ale organizovat tajný převoz arcibiskupa Berana z Prahy do zahraničí. Únos arcibiskupa vypadal reálně, nasvědčovaly mu různé indicie. Arcibiskup prý žádal zpověď, kdyby zahynul
  při přechodu hranice, a zároveň chtěl nějakému knězi z Vysočiny předat jisté instrukce.

  Po tomto sdělení Podveský položil otázku, zda již Bula arcibiskupa vyzpovídal. Odpověděl, že zatím ne. Ačkoliv měl již návštěvu arcibiskupa dvakrát domluvenou, došlo k odložení, protože by setkání bylo prý příliš nebezpečné. Podveský si okamžitě vzpomněl na varování komunisty Josefa Ošmery a důrazně a naléhavě Bulovi vysvětlil, že se na tento kraj něco chystá, aby se vyhnul jakékoliv spolupráci se spolužákem, protože by se mohlo jednat o provokaci. Poradil mu, pokud by za ním přišel znovu, ať požaduje okamžité setkání s arcibiskupem, anebo přerušení dalších kontaktů. V takovém případě bude nejlépe sdělit mu, že kněží v brněnské diecézi dostali od biskupa Skoupého zákaz zapojovat se do jakékoliv podobné činnosti. Poté spolu odešli za ostatními kněžími do kuchyně na večeři.

  Bula se rozhodl Podveského poslechnout. Se spolužákem Ladislavem Malým se setkal až po Velikonocích a další spolupráci odmítl. Malý se urazil a odešel.

  Hned v pondělí 30. dubna 1951 (dva dny po odmítnutí Malého a dva měsíce před Babickou tragédií) byl Bula zatčen společně s několika farníky. Státní bezpečnost zahájila výslechy a snažila se vytvořit scénář procesu s Bulou, který se nezakládal na faktech, neboť Bulu zatkli z politických důvodů. Scénář se změnil po zastřelení funkcionářů v Babicích, kdy jej odsoudili k trestu smrti za spolupráci s vrahy, protože Malého neudal. Okamžitě po Bulově zatčení byl již Podveský pevně přesvědčen o nebezpečnosti kontaktu s kapitánem Malým.

  Babický farář Václav Drbola se vypravil za Podveským pro radu, ale na jaroměřické faře zastihl pouze kaplana Valeriána. Drbola se přiznal, že i jeho Malý navštívil a chtěl, aby zpovídal arcibiskupa. Na doporučení Drbola ukončil s Malým kontakt a v noci z 16. na 17. června ho zatkla Státní bezpečnost.

  V předtuše, že zatýkání kněží bude pokračovat, Podveský s Valeriánem znovu varovali okolní kněze. Podveský oprávněně očekával, že se Malý zaměří i na faru v Jaroměřicích. Malý pravděpodobně počítal s tím, že je Podveskému podezřelý, proto v neděli 1. června poslal na faru Jana Pánka, bývalého žáka Podveského. Pánek Podveskému sdělil, že ilegální skupina ví, jak na mnoha místech podrývá její důvěryhodnost a pokud s varováním před Malým nepřestane, pak ho to bude stát život. Přinesl dopis, ve kterém Malý Podveského a jaroměřické kněze vybízel ke spolupráci. Podveský Pánka vyhodil s tím, že s takovou činností nechce mít nic společného.

  K tragické události v Babicích došlo v pondělí 2. července 1951. Malý s Antonínem Mitiskou vtrhli na zasedání MNV. Tři členy výboru zastřelili a čtvrtého zranili. Společně s dalšími dvěma kumpány utekli do Bolíkovic a ukryli se v poli. Další den ráno byli dopadeni bezpečnostními sbory. Malý a jeden ze společníků zemřel v přestřelce, zbylí dva pachatelé byli zatčeni a později popraveni.

  Smuteční tryzna tří zavražděných funkcionářů se konala 6. července a po státním pohřbu v Moravských Budějovicích, který režim využil ke své propagaci a odsouzení odpůrců komunismu, byly ostatky pohřbeny. Podveský dostal příkaz, aby pohřbil zavražděného Josefa Roupce, protože babická fara byla po zatčení Drboly neobsazená. Podveský musel vyčkat na příjezd zástupců úřadů, kteří na pohřeb přijeli se značným zpožděním. Smuteční obřady následně přerušil svým projevem ministr informací Václav Kopecký. V proslovu útočil na náboženství, církev a kněze, které vinil z tragédie. Podveský urážky církve a bratří v kněžské službě, kteří již naopak neprávem trpěli represe režimu ve vazbě, nedokázal poslouchat a ze hřbitova společně s ministranty odešel do sakristie.

  První soudní monstrproces konaný od 12. do 14. července 1951 odsoudil k trestu smrti mimo jiné i kněze Václava Drbolu a Františka Pařila, kteří byli popraveni 3. srpna 1951 v jihlavské věznici. Jana Bulu soudili ve zvláštním procesu se skupinou Bula a spol. 13. až 15. listopadu, v době, kdy již Podveský nebyl na svobodě. Bula byl popraven oběšením v Jihlavě 20. května 1952.

  Zatčení a vazba

  I když Podveského první vlna zatýkání v babickém procesu minula, tušil, že dlouho na svobodě nezůstane. Po poradě s přítelem právníkem měl zjištěno, že mu za neoznámení všeho co věděl, hrozí maximálně pětiletý trest. Podveský byl zatčen 18. srpna 1951 v ranních hodinách. Samopaly ozbrojení příslušníci StB vtrhli na faru kolem čtvrté hodiny a vytáhli ho z postele v noční košili.

  Podveský i Valerián byli umístěni do internačního tábora Želiv. Společně s ostatními kněžími byli přiděleni k práci na státním statku, kde mlátili obilí. Po pár dnech byli eskortování do Jihlavy a podrobováni hladu, manipulaci a násilnému výslechu. Valerián se vrátil do Želiv po dvou měsících, Podveského výslechy v Jihlavě trvaly devět měsíců. Po tom, co odmítl nabídku spolupráce, věznitelé přidali na brutalitě.

  Jednou, když se bolestí až svíjel na podlaze, prosil: „Doražte mě!“ Načež vyšetřovatel předstíral „pohoršení“: „Ale, Podveský, jak to mluvíte? Kázal jste přece, že život je dar Boží!“

  Přes výhružky opakovaně odmítal podepisovat smyšlené protokoly a přiznat se k uchovávání zbraní na faře a založení a vedení protistátní skupiny. Následovalo bití, noční výslechy, nucení ke stálému chození a temnice, což mu přivodilo tříselnou kýlu a revma. V náročných chvílích utrpení hledal oporu u Boha.

  Já jsem vždycky měl to vědomí: „Pane Bože jsem tvůj služebník, když to po mě žádáš, buď vůle tvá.“ A vždycky jsem prosil: „Mařenko Rezková, teď se za mně přimlouvej, už nemohu dál.“

  Protože ve vazbě dostával jídlo pouze v minimální možné míře k přežití, během tři čtvrtě roku zhubl na pouhých 31 kilogramů a byl těžce podvyživený.

  Jan Podveský byl přiřazen k procesu Gustav Smetana a spol. v trestní věci velezrady, který probíhal od 19. do 21. května v Sokolovně v Moravských Budějovicích. Byl to již osmý proces, který souvisel s tragédií v Babicích. Protože Podveský do skupiny nepatřil, znal zde pouze svého nadřízeného děkana Opletala. V tomto procesu se jediný Podveský nepřiznal. Smetana a další obžalovaný proti němu svědčili. Bylo jim přislíbeno, že sami nebudou popraveni, pokud budou svědčit proti Podveskému, kterého již nemohou poškodit, protože jej čeká s jistotou oprátka. Rozsudek senátu odsoudil Podveského na 16 let. 

  Vězení

  Jan Podveský ve věznicích strávil více než 12 let. Prošel vězením v Praze – Pankráci, Leopoldově, Mírově a ve Valdicích. V bývalém kartuziánském klášteře ve Valdicích se po deseti letech opět potkal s Valeriánem, který dosvědčil jeho velmi zubožený stav. Ve Valdicích oba pracovali v brusírně skla a vyráběli ozdoby na křišťálové lustry.

  Byli jsme tzv. vatikánská směna: kněží a několik politických vězňů z mladých studentů. Pracovalo nás tam kolem dvou set. Broušení malých sklíček muselo být přesné. Mám hrubé ruce, a tak při broušení drobounkých kousků jsem měl ubroušené podušky prstů. Ostatní zrovna tak. (Jakub Antonín Zemek)

  Ostatní vězni si Podveského vážili pro jeho vlídnost, štědrost i v obtížných podmínkách, tichost a velkou zbožnost.

  Velká amnestie prezidenta republiky Novotného v květnu 1960 k příležitosti 15. výročí osvobození Československa vedla k propuštění 5 319 z celkem 8 708 vězněných obětí politických procesů. Na Jana Podveského se bohužel nevztahovala. Nejspíše proto, že byl odsouzen jako údajný velitel ilegální skupiny. I přes opakované žádosti Podveského maminky o podmínečné propuštění jej minula i druhá vlna amnestie v květnu 1962. Podmínečně byl propuštěn až 24. října 1963 na zkušební dobu 7 let. Rozhodnutí o propuštění zřejmě podpořil i Podveského zhoršující se zdravotní stav.

  Po propuštění

  Jan se vrátil do rodných Bučovic a od 6. listopadu 1963 pracoval jako dělník v továrně na nábytek v UP závody Bučovice. Kolegové mu umožňovali plnit si svůj kněžský závazek modlitby breviáře
  během dne. Pracovní poměr ukončil 28. února 1967, protože další den nastupoval do duchovní správy.

  Žádost o přijetí do duchovní správy podal v prosinci 1965. Na jaře 1966 mu bylo povoleno několik nedělí vypomáhat v duchovní správě v Pozořicích. V lednu 1967 zažádal o trvalé zařazení do duchovní správy. V žádosti uvedl, že by chtěl sloužit nejraději na venkově, jak je zvyklý, a prosí, aby mu bylo přiděleno místo, kde by mohl pečovat o svoji nemocnou matku. V březnu se mu přání splnilo, byl umístěn do Letonic.

  Soudní rehabilitace

  První rehabilitační řízení proběhlo v dubnu a květnu 1969. K rozhodnutí řízení nikdy nedošlo, protože rehabilitační senát byl rozpuštěn.

  Nově založený senát předvolal Podveského k předběžnému projednání na 22. listopad 1973. 24. dubna 1974 byl Podveský rehabilitován. Dokázal, že v původním procesu z roku 1952 byly nepravdy a rozpory. Soud konstatoval, že byl neprávem odsouzen za protistátní činnost a vedení ilegální činnosti - uznal, že nebyla prokázána existence takové činnosti a skupiny. Zároveň ale naznal, že Podveský, protože o protistátní činnosti věděl, měl být tehdy trestně odpovědný za méně závažnou protistátní činnost. Soud rozhodl, že se možné trestní řízení zastavuje. I když byl tedy Podveský rehabilitován, soud jej prohlásil za zločince.

  Následovalo několik let odvolávání a soudních zamítání. Teprve rehabilitace po pádu komunistického režimu 4. prosince 1990 Podveského, Bulu a další očistila.

•  

  Letonice

  Podveský se stal administrátorem farnosti 1. března 1967, kdy jeho nemocný předchůdce Alois Rimeš odešel do důchodu. Podveský již tuto farnost znal. Nemocného Rimeše občas zastupoval od podzimu 1966 tak, jak mu to dovolovaly směny v zaměstnání.

  I zde jeho pastorační úsilí přinášelo ovoce. Do náboženství se v prvním roce Janova působení ve farnosti přihlásilo 49 dětí, tj. 58 % školních dětí.

  Z iniciovaných a realizovaných oprav a materiální péče o farnost jmenujme:

  • Nové potažení lavic v kostele. (1967)
  • Generální oprava střechy kostela (1968) po tom, co vichřice odnesla část střechy a zjistilo se, že střecha nad lodí kostela je v havarijním stavu a je nutné opravit téměř celou vazbu a vyměnit krytinu. Farníci obětavě přispěli svou prací i finančními dary. Několikrát přišlo brigádně pomoci i více než sto farníků. Vysoká účast brigádníků nepochybně ukazuje na nadšení společnosti v tomto krátkém období větší svobody církve, ale je také dokladem organizační schopnosti a oblíbenosti Jana Podveského v letonické farnosti.
  • Generální oprava kostela. (1969) Týkala se nových omítek, rozšíření sakristie, opravy kaple Panny Marie Bolestné a výměny věžních hodin. S opravami se začalo koncem března 1969 a hotovo, díky velkému nasazení farníků, bylo před žněmi.

  O názoru Podveského na probíhající politické změny v národě během Pražského jara 1968 vypovídají řádky, které zapsal do farní kroniky: „V jarních měsících začala v našem národě snaha o tzv. „socialismus s lidskou tváří“. Zločiny napáchané na poli spravedlnosti, národního hospodářství, politiky atd. byly nazvány „deformacemi“. Mnoho se mluví o „rehabilitaci“, zvláště v oboru soudnictví. Zdá se, že více svobody začíná prozařovat celý veřejný život, i život náboženský.“

  Svobodu letoniční pocítili podobně jako v jiných farnostech při slavnosti Božího těla, která se po delší době konala opět na veřejnosti s doprovodem místní kapely. Podveský se také s farníky zúčastnil slavnostního uvítání brněnského biskupa Karla Skoupého, který se 22. června 1968 vracel z internace na svůj biskupský stolec do Brna.

  Podveskému se 13. srpna náhle zhoršil zdravotní stav a byl převezen do Brna do Hybešovy nemocnice, kde podstoupil 16. srpna operaci žaludečních vředů, které měly pravděpodobně původ v době jeho věznění. Podveský byl hospitalizován do 28. srpna, invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa strávil v nemocnici. Duchovní správy se opět ujal na svátek Panny Marie Bolestné, 15. září 1968.

  Pastorace v období normalizace

  Farní kroniky dokládají, jak Letonice pod rukama Jana Podveského rozkvétaly. V roce 1969 se výuky náboženství účastnilo již 112 žáků, tedy téměř všechny školní děti. Nárůst z 38 dětí při příchodu Podveského lze připisovat příznivému ovzduší doby, ale velký význam sehrála i jeho laskavost k dětem a vysoký morální kredit v povědomí dospělých. Jan Podveský měl také radost z velikonočního přijímání, ke kterému přistoupilo podle záznamu 286 věřících.

  Od 1. prosince 1969 zastupoval Podveský v dražovické farnosti a přidružených Komořanech a Podbřežicích, jejichž dosavadní duchovní správce Ondřej Damborský nastoupil na nové působiště do Velkých Pavlovic.

  Na postní duchovní obnovu farnosti v březnu roku 1970 byl pozván brněnský vikář Josef Soukop. Denně se zúčastnilo obnovy průměrně 460 osob, ke svátosti pokání přistoupilo 446 penitentů a bylo podáno 675 svatých přijímání.

  Podveský uspořádal v roce 1970 dva autobusové zájezdy, první 26. července do Tasovic, rodiště sv. Klementa Hofbauera, s návštěvou basiliky sv. Prokopa v Třebíči, kostela sv. Markéty v Jaroměřicích a poutního místa Hluboké Mašůvky. Druhý zájezd 6. září do Olomouce zaměřil na místa spojená s Janem Sarkanderem.

  V roce 1971 k velikonočnímu přijímání přistoupilo celkem 310 farníků. 30. května Podveský uspořádal autobusový zájezd do Křtin, Sloupu, Vranova a dalších míst. Na přelomu léta a podzimu dvakrát ze zdravotních důvodů opustil farnost a podstoupil operaci oka.

  Během roku 1973 církevní tajemník ONV Vyškov třikrát vyzval Podveského, aby si podal žádost o důchod. Jan Podveský na výzvy nereagoval a pokračoval ve svých činnostech, mimo jiné vybavováním interiéru kostela. Opatřil lustr a nechal vyměnit řetězové závěsy starých lustrů. Před prvním svatým přijímáním dětí byly do kostela pořízeny lavičky, aby školní děti mohli sedět vpředu, blíž oltáři.

  V obdobní normalizace se Janu i přes překážky podařilo realizovat:

  • Vydláždění hlavních cest na hřbitově. (1970) Navrhl, aby obec, jako správce hřbitova a příjemce nájmů, pořídila materiál a farnost provedla bezplatně práci. Přestože se žádost nesetkala s porozuměním u všech zastupitelů obce, byla nakonec přijata a obec slíbila včasné obstarání kostek. V létě Podveský domluvil dělníky, kteří cesty vydláždili.
  • Oprava zvonice a nahrazení zvonu Maria z 15. století dvěma novými zvony. (1970) Nové zvony odlil zvonař Knoss z Velkého Meziříčí. Svěcení zvonů se uskutečnilo v neděli 18. října 1970 pod širým nebem.
  • Oprava hromosvodů na kostele. (1971)
  • Oprava sochy sv. Jana Nepomuckého a instalace osvětlení křížové cesty. (1972) V tomto roce se vzhledem k nepřející situaci a velkým opravám v předchozích létech žádné další investice nekonaly.
  • Výměna křtitelnice. Poslední úprava kostela, na které se Podveský podílel. Sehnal starou kamennou křtitelnici z farního kostela v Chvalkovicích, která byla nepoužívaná pro své poškození. Proběhla rekonstrukce a umělecky hodnotná křtitelnice byla umístěna do letonického kostela.

  30. června 1974 byl Podveský vypovězen z Vyškovského okresu a byl mu odňat státní souhlas k výkonu duchovní správy v Letonicích. Zároveň byl proti své vůli odeslán do důchodu Okresním národním výborem. Důvod, proč má odejít, mu oficiálně nebyl sdělen. Je ale zřejmé, že se stal pro tehdejší normalizační režim těžko přijatelným vzhledem k dosaženým výsledkům v rovině duchovní i materiální.

  Jeho působení v letonické farnosti během politického uvolnění na konci 60. let 20. století bylo působení kvalitního, zbožného, lidumilného a připraveného pastýře ve správný čas na správném místě. Dodnes je hluboce zapsán v mnoha srdcích svých bývalých farníků, kteří ho měli velice rádi. (Martin Bejček, duchovní správce farnosti Letonice)

  Horlivým působením v letonické farnosti si Jan Podveský získal velkou oblibu a respekt nejen u katolíků, ale u většiny místních obyvatel.

  Krátké působení ve farnosti Obřany

  Konzistoř v Brně zajistila na krátké období od 1. července 1974 do 30. března 1975 jmenování Podveského administrátorem v Brně – Obřanech. Podařilo se tak oddálit jeho odchod do penze. Podle vzpomínek pamětníků se Janu Podveskému podařilo ve farnosti rozběhnout spoustu pastoračních aktivit.

•  

  Kuřimská Nová Ves

  Přesídlení do opuštěné fary u rektorátního kostela v Kuřimské Nové Vsi bylo pro Jana splněným přáním. Jako výpomocný duchovní tu působil až do své smrti.

  Myšlenka postavení kostela v Kuřimské Nové Vsi vyvstala na začátku 30. let 20. století. Cesta lesem do farního kostela v Deblíně byla především v zimě velmi náročná. V roce 1931 začaly přípravné práce, 16. července 1933 byl posvěcen základní kámen a dostavěný kostel byl vysvěcen 27. června 1937. Zbývalo postavit faru a následně měla vzniknout samostatná farnost, ale válka a poválečné období přinesly jiné problémy, proto zůstalo území i kostel pod správou farnosti Deblín. Tento stav trvá dodnes.

  Bratr Alois

  Na jaře roku 1943 se stal duchovním správcem Kuřimské Nové Vsi Janův mladší bratr Alois. Místní si Aloise velmi oblíbili. Byl ustanoven jako deblínský kooperátor a dočasně bydlel v rodině Františka Staňka v Kuřimské Nové Vsi, protože stavba fary se zatím pouze plánovala.

  Před Aloisem Podveským stála spousta úkolů: bylo zapotřebí vybavit kostel, upravit jeho okolí, postavit hřbitov a faru. Jan svého bratra podporoval a často navštěvoval. Jezdil sem mimo jiné také na dovolenou a vytvořil si zde četná přátelství. V roce 1947 se začalo s přípravou budování fary a 15. června toho roku byl slavnostně posvěcen základní kámen. Těžce nemocný Alois Podveský obešel naposled 21. září svoje území a žádal o příspěvek na plánovanou stavbu fary. Zemřel 19. listopadu v nemocnici Milosrdných bratří v Brně a byl pohřben v rodných Bučovicích.

  O rok později se do již dokončené fary nastěhoval Aloisův nástupce, Josef Bálka.

  Před svým zatčením Jan Podveský naposled navštívil Kuřimskou Novou Ves v roce 1951 při příležitosti slavení poutní mše, na které kázal.

  Příchod do Kuřimské Nové Vsi

  Po Aloisově smrti v Kuřimské Nové Vsi sloužili postupně další kněží, ale když koncem roku 1973 odešel na vlastní žádost do penze Stanislav Bláha, fara zůstala prázdná. Poté duchovní správu vykonával Jaroslav Jaša, administrátor v Deblíně. Ten sice dojížděl každý pátek i neděli a navíc i o svátcích sloužit mši svatou, avšak to nemohlo nahradit sídlícího kněze.

  Administrátor brněnské diecéze Ludvík Horký přesvědčil církevního tajemníka, aby mohl Podveský jako důchodce pokračovat v duchovní správě v Kuřimské Nové Vsi. Podveský si přál jít na toto místo, které znal a kde měl přátele z dřívější doby. Zdejší duchovní správy se ujal 16. dubna 1975 a nastěhoval se na místní faru.

  Podveský okamžitě začal se svými pastoračním aktivitami:

  • Na faře vyučoval v sobotu náboženství a děti se tak těšily, že se scházely půl hodiny nebo dokonce hodinu předem.
  • S dětmi lepili zpěvníky a věnovali se dalším kreativním činnostem. Kromě vlídné osobnosti děti přitahovaly i katechetické pomůcky, které pro ně vytvářel svépomocí. 
  • Farníky připravoval na svátosti. V roce 1978 se slavilo v Kuřimské Nové Vsi biřmování, které udílel administrátor diecéze Ludvík Horký.

  Inicioval drobné rekonstrukce i přístavby kostela a fary:

  • Nové schody a chodníky ke kostelu a dosavadní dřevěné závětří před hlavním vchodem bylo nahrazeno zděnou přístavbou. (1978)
  • Oplocení pozemku fary a kostela. (1982)
  • Osekání venkovní omítky fary a nová fasáda. (1984)
  • Výměna části střechy kostela a krytiny věže. (1985)
  • Nové komíny na faře. (1986)
  • Rekonstrukce elektrifikace kostela. (1993)

  Podveský si vždy všímal lidí v okolí a jejich potřeb a pomáhal jim v duchovních i hmotných nesnázích. V 80. letech se o tom přesvědčil Stanislav Juránek, v té době dělník u Stavebního závodu Státních lesů (a později hejtman Jihomoravského kraje, poslanec a senátor). Podnik Juránka vyslal pracovat do okolí Kuřimské Nové Vsi a on zde bydlel v maringotce. Když se s příchodem zimy zhoršilo počasí, Juránkek a jeho kolega přijali Podveského nabídku ubytování na faře. Juránek vzpomíná, že poté využil ještě několikrát v mrazivých obdobích útočiště fary, kde se po večerech s Podveským mohl blíže seznámit a „nechat se povzbudit na duši, kterou sužoval mráz ještě silnější.“ Cenil si u Podveského jeho pokory a možnosti načerpat v jeho přítomnosti sílu.
  
  

  Dokázal předávat to, co bych nazval slovem opravdová radost. A dokázal se o ni podělit. Jenomže co na něm bylo ještě cennější, že se díval vždycky kolem sebe, a když mohl s jakoukoli maličkostí komukoli pomoci, tak pomohl... Nikdy si nestěžoval na minulost... Protože v něm nebyla žádná zloba, vůbec žádná, naopak byl to člověk s otevřenýma očima, který víc naslouchal, než aby mluvil o sobě, hodně poslouchal. A ať v kázání nebo ve zpovědích, mohu říct, že to byl člověk, který dával sílu, radost, povzbuzení i v těch nejtěžších případech. (Stanislav Juránek)

  Juránek poté Podveského dále navštěvoval, podobně jako spousta dalších přátel a duchovních synů a dcer, které si otec získal na všech svých působištích.
  
  15. října 1989 sloužil Podveský v Kuřimské Nové Vsi mši svatou na poděkování za 80 let života a 55 let kněžství. Při své promluvě vzpomněl svůj rozhovor z nedávného setkání maturantů po 60 letech, ve kterém dostal příležitost vydat svědectví o své víře:

  „Z 42 nás zbylo jenom sedm. A jeden ze spolužáků, který vždycky býval bohatý, nadaný, Pána Boha ani nepotřeboval, byl nábožensky úplně vlažný, mě odvolal kousek dál od té naší skupinky – byli jsme tenkrát na hřbitově – a říkal mi: „Jene, jsi kněz. Já vím, že jsi šel na kněze z idealismu. Ale řekni mně: Věříš dnes všemu tak, jak jsi tomu věřil tenkrát?“ A tak se na mě upřeně díval, že jsem věděl: on potřebuje jasnou odpověď. Řekl jsem mu: „Milý příteli, tenkrát jsem věřil a dnes po těch 60 letech mám všechno ověřené.“

  Jaroslav Sojka se ve své diplomové práci zastavuje u Podveského poslední věty a říká:

  Každý, kdo se s ním setkával, dosvědčuje, že charakteristické oslovení „příteli“, kterým nazýval po vzoru Ježíše každého člověka, nebylo nikdy frází, ale upřímným vyjádřením nabídky vztahu. Za prostým sdělením, že tehdy věřil, ale dnes má již vše ověřené, stojí prověření neobyčejně náročnými životními situacemi. Snad si tedy můžeme dovolit parafrázovat jeho výrok slovy: „tehdy věřil, dnes je již jeho víra ověřená.“

  Nové období svobody a boj za odhalení pravdy

  Zanedlouho potom, co Podveský oslavil 80. narozeniny, přišla Sametová revoluce a uvolnění pout náboženského života. Podveský se okamžitě snažil uvést na pravou míru události Babické tragédie.

  Vydával svědectví a poskytl rozhovor Radomíru Malému, který vyšel v Lidové demokracii 13. ledna 1990. Otištěný text odkrýval zákulisí Babické tragédie. Dcera Josefa Ošmery reagovala na tento rozhovor otevřeným dopisem otištěným v Rudém právu a snažila se Podveského usvědčit ze lži. Podveský přesvědčivě vyvrátil argumenty Ošmerové v odpovědi, která byla otištěna 17. března v Lidové demokracii a 3. dubna 1990 i v Rudém právu.

  Podveský ihned po 17. listopadu 1989 začal také v okolních obcích pořádat besedy, při kterých občany objektivně informoval o Babické tragédii. Doprovázela jej a svědčila mu paní Vlasta Roupcová, vdova po zavražděném Josefu Roupcovi. Podveský nechtěl někoho poškodit. Jeho cílem bylo očistění křivě stíhaných a popravených, především kněží Buly, Drboly a Pařila. Na konci rozhovoru pro Lidovou demokracii řekl:

  Nechci pomstu! Jsem Kristův kněz a mou povinností je odpouštět. Jde však o pravdu, což je důležitější než potrestání viníků. Podle svatého Pavla jen pravda nás osvobodí.

  V reakci na odhalování nepravd o Babicích přišly Podveskému anonymní výhružné dopisy, kde stálo, že pokud nepřestane s odkrýváním Babic, bude ho to stát život a případně může i vyhořet či vybouchnout kostel. Podveský hrozbu nebral na lehkou váhu a oznámil ji policii. V nejvyhrocenější situaci dokonce jednu noc policisté hlídali faru. Situace se ale uklidnila a ukázalo se, že
  anonymní nepřítel Podveského se zmohl pouze na zastrašování.

  Mimo to věnoval Podveský také velké úsilí zahájení beatifikačního řízení s Marií Rezkovou, která mu byla posilou především v období stráveném ve vězení. Několikrát podnikl cestu do Prahy za arcibiskupem Františkem kardinálem Tomáškem, u kterého Marie absolvovala katechetický kurz. Jeho snaha bohužel nepřinesla plody.

  Podveský v 81 letech pro farníky zorganizoval a sám se účastnil zájezdu na Velehrad při příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. V roce 1990 zorganizoval i další poutě - prakticky každý měsíc něco podnikal.

  Jan Pavel II. v roce 1992 ocenil celoživotní dílo Podveského jmenováním Kaplanem Jeho Svatosti a udělil mu titul monsignore. V tomto roce připravovalo Diecézní centrum mládeže v Brně pěší pouť na Velehrad. Farář ve Velké Bíteši František Koukal se při návštěvě Podveského zmínil o pouti a horlivý Podveský ihned dal stokorunu jako příspěvek na její organizaci. Do týdne mu přišel dopis, kde stálo: „Milý Jendo, poslal jsi nám peníze na pouť, ale k přihlášce na pouť musíš ještě doplnit bližší informace.“ Podveský se rozhodl zajet vlakem do Brna a úsměvné nedorozumění vysvětlit na biskupství osobně. Tam vesele předložil list se slovy: „Takový dopis jsem sedmdesát let nedostal!“ a přispěl dalších 500 Kč. S autorkou dopisu, Marií Světničkovou, se spřátelil.

  Ta po čase, kdy jej někdo oslovil titulem, užasla: „Vy jste monsignor?“ a Podveský zděšeně odpověděl: „Ne, ne! Pro vás jsem Jenda!“

  Nemoc a smrt

  Roky ve vězení se silně podepsaly na Podveského zdraví. Během působení v Kuřimské Nové Vsi byl několikrát hospitalizován a podstoupil řadu operací (např. žlučníku, ledvin, prostaty).

  V roce 1994 jej jeho přítel a biskup v Hradci Králové, Karel Otčenášek, jmenoval čestným kanovníkem obnovené kolegiátní kapituly Povýšení sv. Kříže v Litomyšli. Jana už ale nemoc upoutala na lůžko a kanovník Josef Čechal mu přijel předat jmenovací dekret na novoveskou faru. V době nemoci Podveského zastupoval deblínský farář Jaša. V kronice popsal terminální stádium onkologické choroby: „V posledním čase života onemocněl P. Jan rakovinou prostaty, která se začátkem r. 1994 rozšířila (metastáze) do celého těla, postihla i mozek, takže P. Jan úplně ztratil paměť. Obětavě a odborně o něho pečovala hospodyně na faře paní Marie Kočárová, která mu dosloužila do smrti.“

  Jan Podveský odevzdal svůj naplněný život Bohu a odešel na věčnost 15. května 1994 na faře v Kuřimské Nové Vsi. K jeho úmrtí byly vydány pamětní kartičky s testamentem:

  Přátelé, život mi dal krásnou příležitost, abych poznal, že Bůh je; abych poznal, že je nekonečně dobrotivý a milosrdný; že dopustí, ale neopustí nikoho; že i to zlé dokáže obrátit v naše dobro.

   

  Zdroj: SOJKA, Jaroslav. Mons. Jan Podveský (1909-1994). Olomouc, 2013. diplomová práce (Mgr.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Cyrilometodějská teologická fakulta